Dara Rolins - "Stereo"

Zatímco nedávno recenzovaná deska Petra Kotvalda dostala nášup hlavně za to, že nepřináší nic nového, v případě Dary se to naštěstí říct nedá. Takhle má vypadat a znít moderní album z roku 2011.

Už jen booklet na vás skutečně zapůsobí. Dara udělala vážně maximum pro to, abyste si desku nestahovali z netu, ale zašli si ji koupit do obchodu. Tedy pokud o ni opravdu stojíte, a nechcete si ji poslechnout jen ze zvědavosti.

CD se prodává v podobě malé knížky. Tvrdé desky, spousta fotografií, samozřejmostí jsou texty ke všem písničkám (kromě bonusové „Chyť ma (jestli na to máš)“ a v některých baleních ještě navíc najdete dárkový kupon přímo od Dary.

Ale teď už k tomu nejdůležitějšímu – k hudbě. V jedné z recenzí jsem zaznamenal povzdech nad tím, že při finalizování cédéčka se mělo škrtat, že působí roztříštěně. S tím tak úplně nesouhlasím. Ano, zvukově se vám dostane tanečních spodků, popíku, kytar, náznaku r&b, nebo rapu, ale všechno je to tak nějak krásně propojené a vyvážené a každá změna přichází právě tak akorát včas, než aby hrozilo, že se začnete nudit.

Zvláštní kapitolou celé desky jsou texty. Darina totiž zpívá buď slovensky, nebo anglicky. A zatímco u naprosté většiny českých zpěváků byste si řekli, že by měli zpívat anglicky, protože čeština není zrovna zpěvný jazyk, při poslechu Sterea si mnohokrát řeknete pravý opak. Vlastně skoro pokaždé, když Dara začne anglicky. Ne, že by to neuměla, ale i v jejím případě se ukazuje, jak náročnou disciplínou zpívání v angličtině je. I Dara pořád ještě zní tak nějak slovansky a tvrdě…

Dara při práci ve studiu (zdroj: www.facebook.com)

Zato, když to na vás vybalí svoji úžasnou slovenštinou, s neuvěřitelně vychytanými texty (většinou svými vlastními), je to úplně balzám na uši. Deska v tu chvíli dostane naprosto jiný rozměr. Dara totiž umí vyprávět příběh a její texty jsou plné krásných emocí. Největší dávka jich k vám doputuje z „R.I.P. Alex“, věnované před časem zemřelému vizážistovi Branislavovi Hromkovi (známému právě pod pseudonymem Alex). Písnička, pod kterou jsou podepsaní pánové Mark Davies a Darren Beale z Kosheen sice vzdáleně připomíná hit „Doesn’t Mean Anything“ od Alicii Keys, ale autoři dokázali s melodickou linkou naštěstí vždycky včas zatočit někam jinam, aby z toho nebyl průšvih.

Na textu s Darou spolupracovala Darina Lenártová a musím uznat, že i tentokrát se moc povedl. Žádné kýčovité klišé, naopak spousta vkusného citu a z každého slova sršící opravdová bolest a stesk po blízkém příteli, kterým Alex pro Daru byl. Všechno završí odkaz na hit „There Must Be An Angel“ od Eurythmics a emotivní smyčcový part v závěru skladby…

Dara si na desku pozvala hned několik spolupracovníků a kamarádů… V plouživých „Otázkách“ jí luxusně sekunduje Dan Bárta, v „Love Crush“ pro změnu Helena Zeťová, v „Ďaleko mi neuleť“ si dokonce Dara maminka povídá se svojí dcerou Laurou. A světe div se – čekali byste, že to bude nejtrapnější moment alba? Ani náhodou. Krásně to do písničky sedí a když Laura maminku napomene „neblbni“, tak víte, že je konec. Melodii pro tuhle písničku Daře napsala Jana Kirschner…

O dobré desce se nepíše moc snadno, protože v podstatě pořád musíte jen chválit, a tak vypíchnu alespoň nejsilnější momenty celého alba… Mezi ně určitě patří „Naskoč a leť“ (opět pro Daru napsali Kosheen), „Ďaleko mi neuleť“, už zmíněná „R.I.P. Alex“, ale i singlová „Nebo peklo raj“, nebo „Otázky“ s Danem Bártou. Ale je jich mnohem víc. Vlastně jak tak Stereo poslouchám poněkolikáté za sebou, zjišťuju, že na desce není jediné vyloženě slabé místo. Kéž by něco takového mohli říct i ostatní čeští a slovenští interpreti.

Dara při práci ve studiu (zdroj: www.facebook.com)

A tak vás budou bavit jak klidnější kousky, tak tanečnější „Fóbia“ (mimochodem 2. singl), nebo hodně povedená předělávka „Eye In The Sky“ od Alan Parsons Project, zvukově naprosto vychytané „U Owe Me“ a „Slap My Ass“, nebo jediná rapovaná věc „Čo by bolo keby…“, opět s geniálním textem plným parádních nápadů.

Dara se dokázala obklopit skvělým týmem (už zmiňovaní Kosheen, DJ Mike Trafik, Tomi Popovič, Jan Kleník z Ohm Square nebo producent Dan Hádl) a společně vytvořili jedinečnou, melodicky, textově i technicky naprosto vychytanou desku, která s klidem může aspirovat na titul „Deska roku 2011“. Vedle ní se všichni Davidové, Kotvaldové a Xindlové musí červenat v koutě. Protože moderní současná hudba má vypadat právě tak, jak to dělá Dara. A díky tomu jí odpustíte i takové maličkosti jako místy nedokonalou angličtinu nebo občasné tlačení na pilu při zpěvu.

Mimochodem, víte, že původně se Dara Rolins jmenovala Darina Gambošová? :-) Ale to jen tak pro zajímavost… Rolins jí sluší mnohem víc.

DARA ROLINS – Stereo (Dansid Production & EMI Czech Republic, 2011)
HODNOCENÍ: 95 %

• Vítek Havliš

Petr Kotvald a jeho vydavatelství v promo článcích vyprávěli, že Petr Kotvald zdrsněl a že jeho nová deska bude mít moderní sound. Pravda, Petr zdrsněl, ale bohužel jen na některých fotkách v bookletu. Nechal si narůst strniště a na povedených snímcích Lenky Hatašové pózuje třeba v tílku nebo na motorce.

Tím ale veškerá změna končí. Kotvaldova poslední deska totiž nepřináší vůbec nic nového. To sice může potěšit jeho fanoušky a fanynky, ale řekněme si upřímně, ty by potěšilo, i kdyby se Petr konečně odhodlal k nějakému posunu a nezamrznul v soundu začátku devadesátých let. Přínosem takové změny by naopak bylo, že by Kotvald možná přilákal i nové posluchače.

Nic takového se ale nekoná. „Právě tady, právě teď“ přináší 13 songů, které jste už slyšeli 10x předtím. Pod albem je podepsaný stejný tým, který Petra provází snad posledních dvacet let. Bohužel. Dost často totiž vykrádají sami sebe. Ukázkovým příkladem je třeba dvojka na desce „Bonus mýho života“, která je přesnou kopií dávného hitu „Milujem se čím dál víc“. Petr Kotvald se kdysi nechal slyšet, že takový hit se povede jednou za x-let a čeká, až se to podaří znovu. A možná právě proto Jindřich Parma natvrdo zkopíroval sám sebe, lehce upravil refrén a světlo světa spatřil „Bonus mýho života“, který je míň povedenou kopií už zmíněného „Milujem se čím dál víc“. Stejná melodie ve slokách, stejné akordy, rytmus, podobné aranže. Nejsmutnější na tom je, že i přesto je „Bonus“ jedním z nejsvětlejších míst alba.

Čeští rádoby diskotékoví umělci se v posledních měsících probudili a nabuzeni poslechem desek Lady Gaga tvrdí, že, jejich nová tvorba je právě moderními trendy alá Gaga ovlivněna. Nedávno s takovým prohlášením přišel Michal David (recenzi na jeho obskurní desku „Čas vítězství“ čekejte už brzy), před časem se o tom zmínil právě i Petr Kotvald.

A skutečně se na desce s kolegou Parmou o jakousi inspiraci Gagou pokusili. Konkrétně ve skladbě „Oči ptáka“, která od začátku až nápadně připomíná „Alejandro“. Samozřejmě s podstatně horším zvukem, melodií i aranžemi. Ani tu kopii neumíme udělat dobře… Nebo spíš bych řekl, že ji umíme udělat sakra špatně.

Poslední desky Petra Kotvalda mají dva základní problémy… Ten první se jmenuje Jindřich Parma a ten druhý Pavel Cmíral. Parma nemá úplně špatné nápady na melodie, naopak, v některých případech se mu zajímavá linka skutečně povede (např. „Dlouhá pouť“, „Erotika“, „Dál sníh padá“ nebo „Co mám to chtěj‘“). Průšvihem jsou ale aranže a samply, které používá. Všechno to tak nějak těžkopádně „sedí na zadku“, zvukově je to pořád stejné už desítky let, žádná změna… Občas se Parma spustí trochu víc než je zdrávo a pak z toho vznikne jeden velký chumel zvuků, zastaralých efektů a vy máte pocit, že vám při poslechu desky soused odvedle vrtá vrtačkou do zdi… („Oči ptáka“, „Stop“)

Tím druhým problémem na Kotvaldových deskách jsou bohužel texty. Ty kdysi Pavel Cmíral uměl hodně dobře, ale v posledních několika letech to vypadá, že ho buď Parmova hudba přestala inspirovat, nebo prostě došly nápady.

Vrcholem desky pak je pokus o jakési navázání na hit „Pražský haus“, který Hipodrom Jindřicha Parmy v čele s Petrem Kotvaldem natočil v roce 1989. Tenkrát Parma přišel s novým tanečním zvukem… Letošní (a přiznejme si, že zbytečná) verze se jmenuje „Pražský disko“ a oproti svému předchůdci působí tak trochu zastarale.

Co se ale celkem povedlo je vánoční záležitost „Dál sníh padá“. Překvapivě slušný text, dobře smíchané vokály a i Petrovi písnička sedla. Bohužel i ona ale má stejný „disko“ spodek, jako celá deska. Takže se to zas tak nějak těžkopádně vláčí… Jako byste jeli na saních v zápřahu sobů, kteří chtějí utíkat dopředu zasněženou krajinou, a vy je držíte zpátky a táhnete k zemi.

Po poslechu desky Petra Kotvalda „Právě tady, právě teď“ jsem tak trochu zklamaný… Desce chybí silný hit, marketing sliboval změnu, ta ale nepřišla a co víc: Petr a jeho tým, zvukově ustrnuli někde v roce 1990. Petrovi a jeho hlasu by přitom mnohem víc než oldies-disko slušela akustická kytara, klavír, housle… Zkrátka něco mnohem komornějšího. Protože zpívat fakt umí.

PETR KOTVALD – „Právě tady, právě teď“ (EMI Czech Republic, 2011)
HODNOCENÍ: 55 %

• Vítek Havliš

Následující řádky vznikaly přímo při poslechu jejího nejnovějšího alba, prostě jsem jen ťukal do počítače, co mě napadlo. Takhle nějak to slyším já. Rozhodně si udělejte i vy svůj názor a desku si kupte, protože dostanete do uší opravdu podařenou záležitost, která vás nebude (až na pár okamžiků) vůbec nudit.

MARRY THE NIGHT
Začátek se mi líbí… Trochu to zní jako Galleon, aranžmá super… Docela slušná věc na začátek alba… Ale už to začíná být nuda… Áááá ten bridge je zajímavej… Tak tohle by mohl být hit. Snad to vydá jako singl. (80 %)

BORN THIS WAY
Jo tak tohle znám jak vlastní boty. To jsem slyšel snad 100x. Dneska už skoro kultovní záležitost. Jeden z největších hitů roku 2011. Nechápu, že ho česká rádia tak ignorovala. (100 %)

GOVERMENT HOOKER
Bože, co to je za skřeky? Chce být zajímavá za každou cenu? A co ty pazvuky? Nemám vadnou kopii? Ahá, to tam patří… A pozor, ten spodek už jsem někde slyšel… Jen nevím kde. No ten před-refrén nic moc, ale refrén už dobrý. Trochu devadesátky. Ale proč ne… Zas mám pocit, že zpívá jak Madonna. No jo, jenže Madonna tak zpívá po kompletní rekonstrukci od zvukařů… Nevím, tohle na mě působí tak nějak rozpolceně. Underground střihnutej Michalem Davidem v refrénu. (60 %)

JUDAS
Áááá další známá věc… Dodneška tomu nemůžu nějak přijít na chuť. A ani video nepomohlo. Zas mám pocit, že kombinuje nekombinovatelný. Ten refrén je fakt jak od kolotočů. Nemůžu si pomoct, ale tohle neměl být singl. (60 %)

AMERICANO
No, tak tohle zní hodně dobře… Alespoň zatím… Hmmm, dobře se rozeřvala holka jedna. Jenom mi to zase něco připomíná, ale nevím co, takže dobrá práce. Je neuvěřitelný, jak dobře jí to zpívá. To není jak ukňouraná blondska na podpatcích, ta… jak se jmenuje? Jo, Britney :-) (70 %)

HAIR
Začátek zní hodně slibně. Parádní melodie, barva hlasu i aranže… Ty živý bicí se mi líbí. Ajaj, najednou je z toho zvukově hroznej chumel. Asi bych si měl přenastavit ekvalizér. Hodně mě na týhle desce baví, že ty písničky jen málokdy začnou nudit, člověk v nich furt objevuje něco novýho. A v týhle toho je celkem dost. Tak tahle věc je melodicky nádherně vystavěná. Saxík… Zajímavý. Opravdu ten bridge zpívá Gaga? Má tam hlas trošku jak šmoula, ale kupodivu se mi to hodně líbí. No na první poslech, když to vyšlo jako promo singl, jsem z „Hair“ nadšenej moc nebyl, ale měním názor. Šup s tím na singly. Proč tak blbej konec? Ten fade se tam nehodí. (90 %)

SCHEISSE
Wau… Super nápad s tou němčinou. Heh… inspirace u Scooterů? :-) No uvidíme co z toho vyleze… Sakrááá, zas mi to něco připomíná… Teda refrén skvělý… Sakra dobrý. Škoda, že to singl nejspíš nebude. Hitový ambice obrovský. A kdyby náhodou byl, tak už vidím, jak to naše rádia hrajou… Ani omylem :-) (100 %)

BLOODY MARY
To je trochu ve stylu The Fame Monster… Dance dance dance… malinko sračkoidní. Ježíš to je popinka. Ale poctivá… GááGáá… Proč ne. Sice to ze soundu desky trochu vybočuje, ale ničemu to nevadí. Aspoň ji slyším zase trochu víc zpívat. (80 %)

BAD KIDS
Že by konečně slibovaný rockový pecky? Aha… Tak ne… Zase diskárna. Ty kráso a dobrá. Sice to k tomu tvrdýmu začátku vůbec nejde, zní to jako osmdesátky a (zas) trochu jako Madonna, ale má to hodně dobrou náladu. Z toho by taky mohl být hit. (90 %)

HIGHWAY UNICORN (ROAD 2 LOVE)
Hodně hitový popěvek hned na začátku… Hustej beat… RedOne se hodně vyřádil. Ty živý bicí to vždycky tak oživí… (zvláštní věta, ale jak to napsat líp). Škoda, že na desce nejsou víc a častěji. Příjemně mě to unáší. Trochu jak horská dráha… Podařená záležitost, ale refrén se hodně rychle oposlouchá. Ten konec je divnej… (70 %)

HEAVY METAL LOVER
Pěkný… ani by nemusela zpívat. Beru zpět… ten zpěv to jen dovedl k dokonalosti. Ty jo, co k tomu napsat. To je tak geniální. Jedna z nejsilnějších věcí na albu. Nádherná nálada. Tak tohle je master-piece :-) Fakt krásný. Na první poslech to znělo jako vycpávka na desku, ale omyl. (100 %)

ELECTRIC CHAPEL
Kytárky… no stejně tam určitě dlouho nevydrží… RedOne není žádnej rocker. … vždyť to říkám :-) ááá Madonna je zpátky. Mají tady naprosto stejný hlasy. Tak není to špatný, ale nijak odvařenej z toho teda taky nejsem. Taková průměrná ducárna. (60 %)

U & I
No to znám, to zpívala na koncertě v Praze… Teda ale na tuhle desku se to vůbec nehodí. Maximálně tak jako bonus. Od kdy Gaga dělá do country? … Ty sbory jsou fakt jak od Dolly Parton. Jako dobře, jestli to má být jediná pomalejší věc na desce, tak budiž, ale podle mě jí měla raději obětovat. Navíc ty elektronický bicí… Kam jinam nacpat živý, když ne sem? Ježiš to je dlouhýýýý a nudnýýýý… Nebavíííí… Ale zpívá jí to fakt dobře… Ten konec je nejlepší. (30 %)

THE EDGE OF GLORY
O – o – o – o… To je jak klimpr od Vietnamců… Jo to je ten další promo-singl. To se mi líbí… Vůbec se nedivím, že to rádia po celým světě začala hrát. Je to mnohem lepší než Judas. Chtělo by to ještě video, ale tomu nevěřím, to je na Gagu až moc optimistická věc… No tu elektronickou vyhrávku si mohl RedOne odpustit… Saxofon zas nemá chybu… Další z vrcholů desky a vsadím se, že tím bude Gaga uzavírat i koncerty. Moc pěkný… (100 %) >>> EDIT: Tak „The Edge Of Glory“ prý už je oficiálním třetím singlem a klip bude. Super… Tak trochu ale i důkaz toho, že sázka na Judas byla šlápnutím vedle.

CELKOVÉ PRŮMĚRNÉ HODNOCENÍ: 80 % (zaokrouhleno)

A jak se nová deska líbí Vám? Napište mi do komentářů pod článkem…

• Vítek Havliš

NESTOJÍ – ani náhodou… Teda, pokud mluvím o první z nich. Nová deska Lucky Vondráčkové, nazvaná nenápaditě „Dárek“, je – kromě nevkusného obalu se zlatou mašlí – nacpaná 19ti skladbami, z nichž některé jste už někde předtím slyšeli, některé jsou nové a zbytek jsou vesměs nepovedné dutey s kýmkoliv. Ačkoliv Lucčiny předchozí desky jsem si poslechl celkem rád, „Dárek“ pro mě byl utrpením. Aranže evokují konec 80. let, Lucka až příliš často při zpěvu tlačí na pilu a právě v těchto momentech je její hlas hodně nepříjemným.

Samotnou kapitolou jsou pak duety. Pofiderní a přeslazená SuperStar Zbyněk Drda (slyšeli jste o něm někdo od té doby, co tu soutěž vyhrál?) zpívá jak Pavel Vítek zamlada, pod dalšími duety jsou podepsaní pánové, kteří se za spolupráci s Luckou asi stydí, protože uvádí jen části svých jmen: David V., Michal… a tak jediným silnějším hlasem zůstává alespo�? Petr Bende.

Dárková deska Lucky Vondráčkové se nepovedla. Je spíchnutá rychlou jehlou, opakuje spoustu jednou už vydaných písniček – včetně ohrané cover verze „Láska umí víc…“ (mimochodem slyšeli jste někdy originál?) a nové songy snad raději měly zůstat na dně šuplíku. Když k tomu přidáte starodávné aranže a nepříjemný Luccčin hlas ve vypjatých polohách, je na průšvih pod vánočním stromkem zaděláno.

HODNOCENÍ: 15 %

To pravým opakem je deska kapely Nightwork „Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa“. Partička v čele s famózním zpěvákem Vojtou Dykem získala letos Slavíka bronzového (Vojta ještě dalšího v kategorii zpěvák), a kdyby měli být hodnoceni za aktuální album, měli by ve skupinách jednoznačně letos vyhrát. Kombinace stylů – od funky, přes rap až po disko funguje naprosto skvěle, nehledě na to, že tak geniálně vtipné texty v našem éteru chyběly už hodně dlouho. Vojta Dyk má navíc hlas, rozsah a sluch jako žádný z našich žijících popových zpěváků (Karel Gott musí potupně sklonit hlavu) a dává o tom jeden důkaz za druhým. Různé polohy, neskutečně hloubky i výšky, fantastický smysl pro rytmus… To všechno songy kapely Nightwork jenom umoc�?uje.

Kluci by si možná mohli dovolit zainvestovat do lepšího studia a zvukaře, protože deska občas zní zvukově trochu ploše, ale to běžný posluchač ani nepozná. Za vrcholy alba je možné rozhodně považovat tracky „Dyktátor“, „Andělská dívka“, „Španělská“, známější „Slunce v duši“, samozřejmě „Tepláky“ a rozhodně nejvíc vtipnou písničku na albu „Válka Atomů“.

Deskou Nightwork pod stromečkem nic nezkazíte. Ať už ji koupíte svojí holce, klukovi, ségře, bráchovi, nebo rodičům, ale i dokonce prarodičům. Vyzkoušeno na všech, všem se jejich hudba fakt líbí a baví je.

HODNOCENÍ: 85 %

Deska Lucky Vondráčkové udělá radost jen členům jejího početného fanclubu, kteří ale zas utratili všechny úspory za hlasy do Slavíka, takže na desku možná nezbudou korunky. Lucce i Nightwork držím každopádně palce. Klukům, aby i další deska měla takový „gule“ jako ta aktuální a Lucce, aby se příští počin povedl alespo�? o 2 třídy líp.

• Vítek Havliš

Na koncert Lady Gaga, která by se dala nazvat Marilynem Mansonem bez penisu, jsem odcházel s notnou dávkou skepse. Nevěřil jsem tomu, že diskotékový popík ve stylu 90. let dokáže v roce 2010 bez problémů a nudy utáhnout celý dvouhodinový koncert. Moje nedůvěra se prohlubovala o to víc, jak se čas začátku koncertu blížil. Všude kolem mě spousta dětí, vyzáblých klučíků a pubertálních holčiček, které ještě před necelým rokem fandily skupině Tokio Hotel, ale protože teď víc letí Gaga, smyly si EMO stíny, přebarvily hlavu z černé na blond a na hlavu nasadily mašli. Kousek ode mě pak seděl i zpěvák Petr Kotvald (občas přezdívaný česká Lady Gaga), který nejspíš přišel proto, aby zjistil, že takovouhle show nikdy v životě neudělá…  Gaga-mánie bez řečí zasáhla i Česko.

Ale zpátky ke koncertu… Byl jsem hodně nedůvěřivý, skeptický, nechtělo se mi tam… Navíc moje pocity hodně ovlivnila videa, která jsem viděl na Youtube… „To bude low-costová nuda,“ tvrdil jsem všem okolo. Jak hluboce jsem se mýlil…

Lady Gaga předvedla v Praze něco, co mě opravdu dokázalo nadchnout – a nejenom mě. Naprosto nabušená O2 Arena doslova řvala v extázích při všech jejích hitech (a že jich nemá málo), ale s obrovským ohlasem se setkávaly i albové tracky, ze kterých se singly nestaly – u některých jsem si říkal „bohužel“. Jako bonus Lady přidala i jednu rockovou novinku z připravovaného alba „Born This Way“. Že je Gaga skvělou zpěvačkou, je naprosto bez debat. Občas sice mohly někoho rušit její silné nosovky, ale vzhledem k výkonu, který podávala, jí budiž odpuštěno. Dokázala totiž jet dvě hodiny v kuse s několika krátkými přestávkami na změnu nezbytně úchylných kostýmů.

A právě časté pauzy, vypl�?ované různými videoprojekcemi (ve kterých došlo i na zvracení a pojídání syrového masa – nejspíš lidského srdce), byly jedním z mála mínusů celé show. Ne že by projekce byly špatné, ale bylo jich moc – ke konci koncertu dokonce po každé písničce. I přesto atmosféra v hale kupodivu zůstávala na slušné úrovni a nezmizela, jak by se dalo očekávat.

Lady Gaga nás během koncertu vzala na cestu, v jejímž cíli se konal právě Monster Ball. Svými hity, ale hlavně jejich pódiovým zpracováním, vyprávěla příběh, často prokládaný spoustou zbytečných řečí. Lady si prostě ráda povídá. A povídala si i v Praze. Pořád dokola mlela něco o malých monstrech (Little Monsters) a sem tam přihodila i klišé ve stylu „Buďte sami sebou, takoví jací jste, Ježíš má rád všechny…“ Bla bla bla… To už jsme slyšeli stokrát.

Co se týče technického zpracování celé show, nad očekávání splnilo mé představy o tom, co má předvést několikanásobná držitelka různých světových hudebních cen. Je dobře, že do Prahy přivezla až nově upravenou podobu koncertu, protože videa z té původní působila hodně rozpačitě. O2 Arena byla naštěstí skvěle nazvučená (Elton John a jeho tým by se mohli učit), všechno blikalo, svítilo, jezdilo nahoru a dolů, dopředu a dozadu, na scéně se střídaly auta, metro, stromy, anděl s kašnou a oh�?ostrojem i nezbytná monstra, samozřejmě tekla krev…

Vy, kteří jste koncert neviděli, jste o hodně přišli… Nejsem fanoušek Lady Gaga, ale Monster Ball tour se jí opravdu moc povedlo.

Otázkou je, jak dlouho nám tahle zpěvačka vydrží. Jestli se z ní stane nová Madonna (mimochodem, byla by potřeba jako sůl), nebo po druhé (resp. třetí) desce zapadne mezi průměrně úspěšné kolegyně typu Britney Spears. Hodně to záleží na tom, jestli Lady dokáže přijít s něčím novým. Hra na malá monstra by totiž nemusela vydržet dlouho.

A jak se koncert líbil Vám?

HODNOCENÍ: 85 %

• Vítek Havliš

Největším problémem Českého rozhlasu 1 je muzika. Je pro mě záhadou, proč veřejnoprávní česká stanice nemůže hrát alespo�? o trochu modernější styl současné muziky. Proč i na ČRo 1 musíme denně několikrát poslouchat tisíckrát ohrané songy od Chinaski, kapely Kryštof, Abby nebo Robbieho Williamse. Proč Radiožurnál do svého playlistu zařazuje jen „časem prověřené hity“?.

Je přeci spousta aktuálních songů, u kterých je dopředu víc než jasné, že se hity stanou, a že je v budoucnu stejně ČRo zařadí. Proč tedy nejmodernější z kanálů Českého rozhlasu není trochu odvážnější a neinspiruje se třeba u našich zahraničních sousedů? Opravdu musíme poslouchat stále stejný styl muziky každý den a kolikrát i ty samé písničky? Opravdu je nutné se držet hesla: „hlavně aby to nikoho nenaštvalo…“?

Uvědomuje si vůbec někdo, že generace současných třicátníků (ano, je mi 33) chce slyšet i něco jiného než pořád dokola to samé z let minulých? Že jsme vyrůstali na osmdesátkách a devadesátkách, a že současnou hudební scénu taky vnímáme a rádi bychom ji slyšeli i z veřejnoprávního rozhlasu? Zjevně ne…

A tak do nás Radiožurnál vesele dál pumpuje Abbu, Beatles a k tomu už zmíněné odrhovačky Kryštofů, Chinaski a v horším případě třeba Olympic. Nic proti kvalitám hudby 60. a 70. let, ale přiznejme si: současná hudební scéna na jedničce Českého rozhlasu prostě chybí úplně. A to bohužel platí i pro jeho přímou konkurenci: Impuls.

Radiožurnál je skvělý po stránce obsahu – zprávy nemají v českém éteru konkurenci, publicistika stejně tak, moc se mi líbí 20. minut Martina Veselovského nebo Heleny Šulcové (řekl bych, že Helena Šulcová je dokonce lepší Martin Veselovský, ale to je věc názoru a vkusu), jako řidič vždycky ocením dopravu, navíc s aktivním signálem RDS (k tomu Impuls snad nikdy bohužel nepřistoupí) – a tak odpustím i jeden velký nešvar moderátorů Radiožurnálu. A to je věčná „uslintanost“ některých z nich.

Hlavně ti starší snad přímo ve studiu u mikrofonu popíjí kávu a sliny jim pak při moderovaných vstupech doslova tečou z úst… Zní to hrozně. Naopak velmi svěžím přínosem jsou moderátoři mladší. Když pominu už zmíněnou Šulcovou a Veselovského, velmi dobře zní z rádia Jiří Chum, Daniela Karafiátová, Hanka Shánělová, Michaela van Erne i víkendový non-stop moderátor Václav Žmolík.

Na druhou stranu zrovna pozitivně na mě nepůsobí například Patricie Strouhalová (i když je pravda, že zas tak často ji na ČRo 1 už neslýchávám), u které mám pocit, že při moderování každou chvíli musí usnout a já mám potřebu jí popohánět, aby se konečně už vymáčkla a sdělila, co sdělit chce. Tenhle problém s ní ale mám od té doby, co přestala „moderovat“ televizní zprávy ze čtecího zařízení.

Dalším velkým nedostatkem našeho veřejnoprávního rozhlasu, a to všech jeho okruhů, jsou internetové stránky na www.rozhlas.cz – něco tak nepřehledného a designově zastaralého jsem už dlouho na českém webu neviděl.

Příště se zaměřím na česká hudební rádia pro mladé. A servítky si brát moc nebudu, protože jestli Radiožurnál má nedostatky hlavně v hudbě, rádia typu Evropa 2, Fajn rádio apod., mají rezervy snad úplně ve všem… Ale o tom až příště.

• Vítek Havliš

Proč nemůže český Burger chutnat stejně jako třeba ten americký nebo alespo�? turecký? Objednal jsem si v Brněnské restauraci v Olympii jejich kuřecí grilovaný wrap, abych otestoval rozdíl mezi „královským“ a „Donaldovským“.

Mekáč vyhrává na plné čáře… Jak chuťově, tak zpusobem servisu. I když McDonald evidentně svůj nový wrap od Burger Kingu lehce okopčil… U Burgera se připravte na zbytečně moc majonézy, jakési pálivé omáčky a nedostatečně zabalené těsto.

Na druhou stranu při testu reklamace (špatne zamotaný wrap) dopadl Burger King na jedničku. Manažer brněnské provozovny v Olympii ihned wrap vyměnil, byl velmi ochotný a přidal slevové karty na další konzumaci.

Když se mi něco podobného nedávno stalo u McDonalda v Pardubicích, obsluha mě velmi nepříjemně a arogantně „odpálkovala“ a pomohla až písemná stížnost na vedení společnosti.

Burger prohrává v rychlosti obsluhy a kvalitě jídla, Donald pro změnu má co dohánět v lidských zdrojích. A jaké jsou vaše zkušenosti…?

• Vítek Havliš

O koncertu se totiž vůbec nedá mluvit. Všichni, kteří si za velké peníze (v průměru 1.000 Kč) koupili lístek na oslavu 70. narozenin  Karla Gotta, vůbec netušili, že si nekoupili lístek na Mistrův koncert, ale na natáčení trapné, nevkusné, obrovsky nudné, dramaturgicky i technicky podřadné televizní estrády, kterou v červenci odvysílá ČT 1. Tohle nebyl koncert…

Všechno začalo chvíli po půl osmé proslovem režiséra televizního záznamu Jiřího Adamce. Stalo se Vám snad někdy na koncertě, že jste před začátkem dostali pokyny co máte dělat a co naopak dělat nesmíte? „Buďte přirození, bavte se hodně nahlas, smějte se, tleskejte,“ diktoval do amplionu Adamec? V tu chvíli si všichni v O2 aréně začali připadat spíš jako na pionýrském táboře, než na „koncertě“.

To co následovalo potom ale bylo naplněním těch nejhorších představ… Po Adamcově pokynu „tak potlesk a jedeme“ se všichni fanoušci Karla Gotta dočkali neskutečného šoku. Po rádoby vtipném výstupu Petra Novotného totiž na pódium začaly přicházet jednotlivé „hvězdičky“ českého showbusinessu a přesně v duchu Nováckých Silvestrů každý odzpíval zhruba minutu jedné písničky z období Karlova života. Kdyby to alespo�? byly hity Karla Gotta… Objevily se totiž i takové nesmysly jako „Škoda lásky“ v příšerném podání Sámera Issy a další „hitovky“. Diváci v tu chvíli seděli jako opaření a začínali tušit, do čeho se to za svůj litřík uvrtali.

Takhle probíhal celý tříhodinový „koncert“. Autor scénáře Radan Dolejš (ano to je ten, co připravoval Novácké Silvestry) si moc práce nedal. Jeho scénář vznikal zjevně stylem „KOPÍROVAT“ a „VLOŽIT“. Vždy zhruba 5 – 7 zpěváků (a nezpěváků) zazpívalo svojí minutku, pak všichni dohromady další minutku, do které se na další minutku (naštěstí) z publika přišel vložit Karel Gott a tristní výkony svých gratulantů alespo�? na chvíli pozvednul o 100 %. Pak všichni odešli, Karel si sednul zpátky do hlediště (kde celou dobu pro kamery povinně tleskal a radoval se, i když musel trpět jako všichni v hale) a atmosféra v O2 aréně i výkony účinkujících zase spadly na svojí mizernou úrove�?. A takhle to bylo pořád dokola, párkrát (opět naštěstí) přerušeno vtipným slovem některého z nezpívajících gratulantů.

Co dál bylo na „koncertě“ na počest Karla Gotta špatně? Když pominu pokyny režiséra Adamce, který dokonce v závěru koncertu, kdy Karel stál na pódiu a hala mu tleskala ve stoje, zpražil publikum slovy „to ještě není konec, dotleskat a sednout“, pohřbívaly také atmosféru několikavteřinové mezery mezi minutovými ukázkami jednotlivých písniček, které se ale v televizním  záznamu šikovně vystřihnou a vy budete mít pocit, jak to v té hale muselo hezky plynout – samozřejmě proloženo falešnými potlesky.

Na úrovni vesnické zábavy bylo také technické pojetí akce. Mizerná světla, neustále nefungující mikrofony, špatný a nevyvážený zvuk, žádné pyrotechnické efekty atd…

O dramaturgické a scénáristické „práci“ Radana Dolejše už jsem se zmínil. Přeci jen si ještě neodpustím jednu věc. Karel Gott v závěrečném poděkování říkal, že zpívaly špičky české populární hudby… Když to jsou takové špičky, a jedná se o „živý“ koncert v O2 aréně, dovolím si pár otázek…

Proč hudba ke všem písničkám hrála ze záznamu? Ano, kapela na pódiu byla, dokonce i kus orchestru, ale nevydali ani tón. Jen hráli, že hrají… Muzika byla z playbacku.

Proč někteří účinkující dokonce zpívali z playbacku? (Gipsy.cz, Clou, No Name, Mátlová, Hložek, ale bohužel často i Karel Gott).

Proč Ti, kteří by raději z playbacku zpívat měli, zpívali naživo? (Naprosto otřesná Bartošová, bohužel i Lucka Vondráčková – „Lady Karneval“ bylo fakt PEKLO, Eva a Vašek)…

Proč se mezi zpěváky vetřeli zpívající nezpěváci? (Adamovská, Štastný, Zedníček sourozenci Gondíkovi) – ještě pořád nemáte pocit, že to byla ubohá estráda?

Proč se mezi písničkami objevila řada takových, které s Gottem nemají vůbec nic společného?

A konečně – kam se poděly miliony korun, které vydělali z prodeje lístků a získali od sponzorů pořadatelé z agentury GOJA? Za lacinou scénu s hnusným osvětlením a bez jakýchkoliv efektů je určitě neutratili. Nezasloužil by si Karel Gott něco lepšího?

Co říct závěrem… 14. 7. 2009 tuhle šaškárnu odvysílá ČT 1. V televizi bude všechno sestříháno, všichni se budou obrovsky smát a bavit, uvidíte předtočená vystoupení z generálky, proložená právě záběry na publikum v těch několika málo okamžicích, kdy se smálo nebo tleskalo a budete si říkat: tam to muselo být super…

Nebylo… Byla to opravdu hrůza. Nevěřte tomu, co budete číst v dnešním Blesku. Žádná aréna v extázi, nikdo neplakal, nikdo nebyl nadšený, mega párty se nekonala… Blesk patří do skupiny mediálních partnerů a bude koncert chválit jak divý.

Realita byla jiná: nuda, naštvané publikum, nešťastné fanynky, hrozný zvuk, nefungující mikrofony, minimálně 60 % vystoupení na playback, direktivní pokyny režiséra Adamce („bavte se, sednout, dotleskat“) a tři hodiny naprosto ztraceného času.

Měla to být oslava Karla Gotta… Byla to nechutná estráda… Byl to stroj na peníze.

• Vítek Havliš

První, s čím se budete muset u Pendolina smířit, je fakt, že má hodně často zpoždění. Absolvoval jsem jízdu i v 5:26 ráno a ačkoliv provoz na tratích je touto dobou minimální, dorazili jsme do Ostravy se skoro čtvrthodinovým zpožděním. Jindy jsme zase čekali na příjezd vlaku EuroCity a odjeli už z Prahy o deset minut později. Ještě, že jsem neměl to „štěstí“ a nenaplánoval si cestu vlakem o pár dní dříve, to Pendolino přijelo do místa určení o 3,5 hodiny později. Luxus ne? Zpoždění prostě k našim drahám patří, stejně jako mnohamilionové dluhy.

Pokaždé jsem v Pendolinu cestoval 1. třídou a i tak jsem si připadal jako v lepším „prasečáku“ (omlouvám se za tento výraz, ale připadá mi nejvíce výstižný). Kdo z Vás by v první třídě supermoderního vlaku Českých drah čekal nějaký větší komfort, tak je na omylu. Připravte se na stísněný prostor, nedostatek místa pro odložení zavazadel nad hlavami cestujících, omlácené a barevně nevkusné stolky, ale hlavně typický úkaz všech vlaků Českých drah: vedro jako v sauně… Prostě přetopeno. Okénko si otevřít nemůžete, topení stáhnout také nelze a tak Vám nezbývá než se svléknout (což se mi osobně moc nechtělo) anebo se vydatně propotit.

První třída se od té druhé v Pendolinu liší hlavně barvou sedaček. V první třídě jsou rudé, v druhé do modra. Další výhodou je roznáška novin zdarma, u které se ale Českým drahám věčně nedaří vychytat počet výtisků jednotlivých titulů. A tak na Vás skoro nikdy nevyjde Mladá fronta Dnes a musíte se smířit s ne příliš povedeným Deníkem.

V první třídě dostanete také zadarmo najíst… Čeká na Vás dvojbalení opravdu nechutných, oschlých a lehce nakyslých sendvičů Pendolino od výrobce Jídelní a lůžkové vozy, k tomu průmyslově vyráběná buchta a nevychlazené nealko pití (event. i káva nebo čaj). Po první zkušenosti jsem si dal raději už jen čaj a džus. Kdybyste náhodou chtěli přidat, tak není problém, ale za další občerstvení si už tučně zaplatíte.

Cestující první třídou mají ještě u svých sedadel elektrické zásuvky (třeba na notebooky), které fungují jak se jim zachce, podle toho, jestli zrovna vlak jede v úsporném režimu, nebo naplno. Ještě bych zapomněl na zdířky pro sluchátka s hudebním programem. Nikdo je ale nevyužívá, protože sluchátka Vám v Pendolinu nepůjčí. Tím výčet výhod cestování první třídou končí.

Pokud byste čekali připojení k internetu, nedočkali byste se. Dokonce ani signál pro volání z mobilu ve vlaku po většinu jízdy nelapíte. A tak jste v podstatě odříznuti od světa. Sedačky jsou dle mého subjektivního pocitu hodně nepohodlné. Zbytečně vyboulené v oblasti beder a kdybyste chtěli spát, máte smůlu. V tu chvíli totiž, kvůli špatně formovaným opěrkám hlavy, s velkou pravděpodobností vypadnete do uličky, nebo si omlátíte čelo o okno.

Co se týče rychlosti jízdy, tak už jen fakt, že jsme pokaždé dorazili se slušným zpožděním, dává tušit, že slibovaných 160 km/h skoro vůbec nepojedete. Nemám moc dobrý odhad rychlosti, ale tipoval bych max. 100 – 120 km/h.

Kolik za zážitek jízdy první třídou Pendolina zaplatíte? České dráhy Vás ve svém e-shopu vychytrale automaticky navedou na částku 836 Kč za jednu jízdu. Až ve vlaku Vás průvodčí upozorní, že kdybyste si komplikovaně na internetu našli možnost jízdy takzvaným tarifem SC Net, máte jízdenku skoro o stovku levnější. To mi přijde ze strany Českých drah jako slušný podraz.

A nakonec ještě poznámka: nevím jaký mají České dráhy důvod k tomu, aby Pendolino odjíždělo z Prahy Holešovic… Ošklivější a močí víc smrdící nádraží snad neznám…

Čtěte také:

• Pendolino u Prahy vykolejilo ve stokilometrové rychlosti

• Vítek Havliš

• Foto: archiv, mobil